JAK NÁHRADNĚ SPLNIT NESPLNITELNÉ - zkušenosti a doporučení
Jak plnit povinnost zaměstnavatele danou zákonem - aneb je povinný podíl handicapovaných zaměstnanců skutečně nedosažitelný ?
Stejně jako většina evropských zemí, také Česká republika již řadu let uplatňuje tento nepříliš oblíbený nástroj politiky zaměstnanosti ve prospěch znevýhodněných občanů jejich zdravotním handicapem. U nás i ve světě se vedou diskuse o účelnosti a efektivnosti tohoto administrativně chápaného opatření, všechny tyto diskuse však končí konstatováním: nejedná se o ideální řešení, ale reálné podnikatelské a sociální prostředí zatím jiné řešení nepřijme. Všeobecně jsou prosazovány pozitivní nástroje - například daňové, avšak překážkou je často také motivace a kvalifikace samotných handicapovaných osob.

Proto stávající právní úprava zákona o zaměstnanosti s uplatněním od roku 2004 obsahuje zákonnou povinnost středních a velkých firem v ČR zaměstnat nejméně 4% osob s handicapem. Jsou zachovány i tři varianty řešení. Prioritu logicky má přímé zaměstnání (s tím, že v budoucnu lze předpokládat i odstranění posledního opatření pracovněprávní ochrany - podmínky souhlasu ÚP s výpovědí, praxe prokazuje, že působí kontraproduktivně). Druhou možností zůstává odběr výrobků a služeb od některého ze zaměstnavatelů nadpolovičního počtu ZP osob (dnes již několik set malých, větších i velkých firem v mnoha oborech činnosti) - nový zákon však již omezuje zápočet pouhého obchodního zprostředkování, které je typicky českým způsobem, jak obejít smysl dnešní nepříliš dokonalé právní úpravy - od roku 2005 je možno započíst pouze dodávky od výrobce nebo zpracovatele v počtu osob omezeném skutečným počtem jeho zaměstnanců . Zachována zůstane i nepopulární "invalidní daň" (odvod 2,5 násobku průměrné mzdy za osobu) pro ty, kterým se nepodaří plně pokrýt povinnost předchozími způsoby.
Podle zkušeností rozdělila praxe střední a velké zaměstnavatele v zásadě na tři skupiny přístupu:
První, zpravidla úspěšní a efektivní, jsou plně soustředěni na své podnikání a otevřeně si minimalizují potenciální personální problémy - řeší povinnost převážně nebo zcela finančním odvodem do státního rozpočtu. (Jen na okraj: ze zkušenosti si dovolíme upozornit, že výroky řady např. stavebních, dopravních firem či škol a nemocnic o praktické nemožnosti splnit povinný podíl jsou předsudkem a zjednodušením. V těchto oborech je to těžší, ale možné).

Druhá skupina systematicky naplňuje (nebo se blíží naplnění) podíl počtem svých zaměstnanců - je to však ovlivněno profesní skladbou, požadavky na výkon práce a také zkušenostmi managementu, zpravidla nezávisle na prosperitě firmy. Nutno poctivě říci, že tato skupina je stále v menšině.

Třetí skupina (věříme, že rostoucí) usiluje o maximální splnění podílu tzv. "náhradním způsobem" - z důvodů ekonomických i prestižních se snaží vyhnout povinnému odvodu podle zákona.
Právě této skupině chceme nabízíme některé zkušenosti a náměty, usnadnit tak praktický postup hledání a navazování obchodních kontaktů a minimalizovat časové a administrativní nároky při respektování zákona.

Co je potřeba vědět

Jestliže jsme se vyrovnali s předsudky a přesto jsme vyčerpali všechny možnosti, jak obsadit potřebný počet míst kvalifikovanými, nebo rekvalifikovatelnými, motivovanými a zaměstnatelnými osobami s handicapem, což je většinou objektivně možné, nebo jsme tuto cestu vyhodnotili jako neschůdnou, můžeme se rozhodnout pro finanční odvod.
Pokud se chováme jako hospodáři a nesmíříme se se zbytečnými opakovanými výdaji, můžeme začít hledat potenciální dodavatele - obchodní partnery z řad zaměstnavatelů s nadpolovičním podílem handicapovaných spolupracovníků.
Podle našich zkušeností se možnosti a podmínky liší případ od případu, základem je však dobrá vůle na počátku, zájem o konstruktivní řešení. Na konci může být oboustranně prospěšná spolupráce.

POZOR ! Většina (zejména obchodních) firem dnes běžně nabízí zprostředkování náhradního plnění jako standardní "službu". Tento postup je od roku 2005 zákonem eliminován pouze částečně - omezením započitatelného počtu osob se ZP. Zákon však připouští zápočet dodávek "výrobků a služeb" (v § 81 o zboží není zmínka, právní výklady nejsou jednotné). Praxe "překupnictví však je rozhodně v rozporu se smyslem zákona: je na každém podnikateli, aby zvážil svůj přístup a priority.V některých státech je povinný (finanční) odvod při neplnění jedinou možností. Pokud by v ČR pokračoval tento typicky "český" přístup, předpokládáme že i naši zákonodárci se přikloní k tomuto jednoduchému řešení.